Na cestách

Ian ve Wellingtonu

Štáb Hobita je již skoro 2 měsíce na cestách. Za tu dobu se projelo nejméně 12 lokacemi, prostě nahoru a dolů (křížem  krážem) Novým Zélandem.

Filmování na lokacích znamená být vydán na milost a nemilost rozmarům počasí, což nyní na jaře platí dvojnásob. Jednu chvíli prší a v další je nebe zase čisté. Každý den začíná otázkou „Jaká je předpověď počasí?“ Totiž byl-li by déšť vytrvalejší, museli bychom vyhledat přístřešek a čekat, jenže to se neslučuje s plánem denních prací, takže pokud neprší, iluzi slunce nám dokáží vykouzlit masivní osvětlovací lampy Andrewa Lesnieho, který poctivě natahá všechny generátory. Rovněž mrholení není příjemné, ale v něm se pracovat musí, 3D kamery déšť nezachycují, třebaže by to bylo k nezaplacení.

Pětisetčlenný štáb cestuje s efektivností a disciplínou vojska či cirkusu. Každý má sebou své zázemí - dopravní prostředek, přístřešek (karavan) a v něm postel. Jak turisté na NZ vědí, tato země je velmi pohostinná, „bed and breakfast“ je pro turisty v nabídce vždy, třebaže hotely naleznete pouze ve městech a těch, tady v divočině, není zase tak moc. O svoje pohodlí jsem se postaral a nestěžuji si, cestuji s vlastním péřovým polštářem a pokud je krásně, je to jako velká prázdninová cesta napříč NZ. Steve Thomson je můj asistent (naleznete jeho jméno v titulcích), a stará se o to, abych se cítil komfortně a abych byl všude včas. Potkali jsme se na natáčení Pána prstenů před 11 lety, kde pracoval jako masér namožených končetin herců.

Královské divadlo

Steve o různých místech Novém Zélandu skoro všechno. Řídí naše auto, land-cruiser Toyota Prado, od severu z Wellingtonu podél západního pobřeží na Severním ostrově. Když jsme minuli majestátní vulkán Taranak, jehož nádherný vrcholek zahalený v oblacích je vidět jen 1-2 minutky, pověděl mi, že maorská legenda praví, že sopka  je horský bůh, který truchlí po své ztracené lásce…

Naše cesta vede po vesnických cestách a po zemědělských pěšinách, prodíráme se křovinami, které občas nejsou tak husté, aby zakryly úžasný výhled do okolní krajiny. Teď, na jaře, kdy ovečky s jehňaty a stáda nejrůznějších mláďat chroupají čerstvou píci na místních svazích mi kraj připomíná krásu Lake Districts, národního parku u mne doma, v severozápadní Anglii, kde – jak mi osobně vyprávěl Edmund Hilary – lezl po horách v době, kdy dobyl Mount Everest. Rozdíl mezi britskou krajinou a krajinou místní není ve výšce kopců a skal, ani v orbě a péči o úrodnou zem, ale ve zkrocení prostoru ploty, ohradami a zdmi. Na Novém Zélandě můžete jít míle a míle aniž byste narazili na lidskou snahu přírodu zkrotit či si přivlastnit. Podobné to je ve Wellsu a na skotských nížinách.

Pak, najednou zabočíme a před námi oživlá sopka! A další! A jen kousek od pobřeží, na které doráží obrovské vlny, jsou termální prameny, jeskyně a nedotčený prales! Řídí je jen Bůh, včetně zemětřesení. Steve, stejně jako všichni Kiwi, je přesvědčen o nutnosti bránit a ubránit panenskou přírodu před civilizací a lituje, že se pralesy kácejí (přestože ne bezdůvodně), přesto mnoho živočišných druhů tak z planety zmizí. Ale NZ je stále zemí, která je vegetací naprosto zaplavena a když z letadla vidíte jak malebně vypadají vlnící se pole mezi úhlednými farmami (“stations“ jak se zde nazývají), uvědomíte si spíš jaká dřina je za odlesněním těchto ploch, než abyste mysleli na úbytek lesů. Jen obdivujete tu krásu!

Kavárna Fran která není Fran

Podél cesty oceníte dobrý úmysl přiblížit návštěvníkům krásu okolí - na četných reklamních billboardech je krajina vystřídána jen culícím se premiérem, který tak žebrá o hlasy voličů v nadcházejících volbách. To, abych pravdu řekl, bych se raději díval na tváře hráčů rugby, které lemovaly všechny hlavní silnice na podzim-kdy NZ hostil světový pohár v rugby a podpora triumfálního národního týmu s billboardy  „Go All Blacks“ byly naprosto všude.

Blízko Taranaki, ve městě Stratford, Steve zastavil.  Místní se rozhodli, že vzhledem ke jménu města, hojně pojmenují ulice dle Shakespearovských postav a to včetně hlavní třídy, Megan Street. Nevím jak dalece si při tom uvědomovali, že prostřední dcera krále Leara byla psychopat a tyran…

Uprostřed Prospero Place stojí věž v tudorovském stylu, která se pyšní názvem zvonkohra, alespoň je tak prezentován ve všech průvodcích.. Ve skutečnosti je to ohavná stavba, která 3x za den za jakési melodie vypustí figuríny Julie a Romea na světlo boží. Viděl jsem již víc zvonkoher a tak mne nemrzí, že to jsem propásl.

Hned vedle Královského divadla se stále – pod ochrannými křídly Charity – pořádají příležitostná dobročinná amatérská představení a kousek dál v pasáži v knihkupectví lze stále nalézt pozůstatky publicity Pána prstenů. Třebaže bych rád navštívil místní, 300 místné divadlo, Steve ani já nemáme volný čas a musíme jet dál.

První cíl naší cesty byla Matamata. Zde se Gandalf Šedý před 11 lety poprvé objevil ve Společenstvu prstenů, zdravíc Bilba (Iana Holma) na zápraží Dna pytle. Toto místo bylo oficiální cedulí přejmenováno na Hobitín, ale turisté, kteří v předchozích letech toto místo vyhledávali, nacházeli jen tuto ceduli a zelené kulaté dveře opřené o stráně. Což znamená, že dnešní Hobitín musel být celý  přestavěný a zahrady nejen přeparcelovány, ale i osázeny vegetací.

Rozkvetlé rododendrony v Taranaki

Všechny nákladní vozy, přívěsy, generátory, jídelní stany a toalety byly uschovány mimo záběr (za pahorkem) a já mohl zase vyšplhat po cestičce vedoucí ke vchodu do Dna pytle, kde v tento moment stál Martin Freeman, mladší Bilbo a tvářil se překvapeně, že mne vidí. Tuhle nostalgii jsem si, během týdenního natáčení, doopravdy vychutnal. Když jsme Hobitín nechávali za sebou a jeli dál, byl jsem si jistý, že budoucí návštěvníci se nebudou muset dohadovat, kde co stálo jak si to pamatují z filmu, ale uvidí Hobitín přesně tak, jako ve filmu. Budou si moci – dokonce – i dát malé občerstvení v hospodě U Zeleného draka! Peter Jackson, který rozumí dobré zábavě, prohlašuje, že si bych si měl začít vybírat kde budu bydlet, abych tu mohl pracovat jako průvodce, samozřejmě ve svém špičatém klobouku!

A já o tom začínám uvažovat.